Plzeňská práva - analýza
Nejprve si připomeňme stanovisko AK:
Přestože Akreditační komise opakovaně upozorňovala na přetrvávající závažné nedostatky při uskutečňování studijního programu, nedošlo na Fakultě právnické ke zlepšení stavu, nebo alespoň k vytvoření předpokladů pro pozitivní rozvoj v blízké budoucnosti. Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni nedokázala vytvořit stabilní jádro vlastních akademických pracovníků s odpovídající kvalifikací a odbornou činností. Za poslední období se personální situace ještě výrazně zhoršila. Současná podoba personálního zabezpečení nevytváří podmínky pro kvalitní vzdělávací činnost v magisterském studijním programu „Právo a právní věda“ a předpoklad pro rozvoj fakulty.
Za daných okolností Akreditační komise nepovažuje další uskutečňování magisterského studijního programu „Právo a právní věda“ na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni za akceptovatelné, nicméně s ohledem na stávající studenty souhlasí s prodloužením platnosti akreditace na dobu do 31. října 2012, tak aby Západočeská univerzita v Plzni mohla naplnit povinnost vyplývající z § 80 odst. 4 zákona o vysokých školách: „Vysoká škola zajistí studentům možnost pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na téže nebo jiné vysoké škole“.
Akreditační komise současně trvá na svém návrhu z června 2011 na omezení akreditace magisterského studijního programu „Právo a právní věda“, o němž Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy doposud nerozhodlo.
Následující opravné stanovisko:
Akreditační komise n e s o u h l a s í s prodloužením platnosti akreditace magisterského studijního programu „Právo a právní věda“ se studijním oborem „Právo“ a standardní dobou studia 5 roků uskutečňovaného na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni.
Z odůvodnění:
Stanovisko Akreditační komise k prodloužení platnosti akreditace z 8. února 2012 nebylo možné v žádném případě vnímat jako meritorně souhlasné s prodloužením platnosti akreditace. Úvaha, kterou byla Akreditační komise vedena, se opírá podstatnou měrou o dosavadní ustálenou praxi rozhodování ministerstva v případech, kdy souběžně probíhají řízení podle § 79 zákona o vysokých školách o prodloužení platnosti akreditace a řízení podle § 85 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o vysokých školách, ve kterém je rozhodováno o omezení nebo pozastavení akreditace. Ustálená správní praxe (od počátku platnosti současné právní úpravy, tj. od roku 1999) je následující: Shledá-li Akreditační komise při uskutečňování studijního programu závažné nedostatky (odůvodněné například nedostatečným zabezpečením po stránce personální) a navrhne-li omezení akreditace, současně vydává souhlasné stanovisko k žádosti o prodloužení platnosti akreditace. Ministerstvo ani vysoké školy nikdy takový postup nezpochybnily, naopak ministerstvo ve všech případech dosud rozhodovalo podle § 79 a § 80 zákona o vysokých 1 školách o prodloužení platnosti akreditace, ačkoli souhlasné stanovisko Akreditační komise, které bylo evidentně souhlasné pouze v části žádosti, bylo odůvodněno existencí závažných nedostatků při uskutečňování studijního programu. Považuje-li ministerstvo tuto dosavadní praxi za vadnou, je třeba upozornit na to, že samo takto rozhodlo od roku 1999 do současnosti v přibližně 250 případech.
Analýza
„Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.“ (NSS, 22 Cdo 1772/2004)
Zásadní otázka v celém případě zní, zda bylo Dobešovo rozhodnutí zákonné, či nebylo. Judikatura týkající se vztahu Akreditační komise a MŠMT není v tomto směru příliš bohatá. Přesto existuje rozhodnutí NSS 7 As 66/2010 – 119, v kterém se uvádí že stanovisko Akreditační komise podle § 79 odst. 5 písm. f) zákona o vysokých školách ve věci udělení akreditace studijního programu má závaznou povahu a lze považovat za závazné stanovisko ve smyslu § 149 odst. 1 správního řádu. Na řízení o prodloužení platnosti akreditace se ustanovení § 79 použije přiměřeně, což znamená, že rozhodnutí NSS můžeme aplikovat i na náš případ. § 149 správního řádu pak říká, že obsah stanoviska je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. To znamená, že nelze souhlasit s Dobešovým tvrzením, že AK je jen jeho poradním orgánem.
Vraťme se ale k samotnému ustanovení zákona o vysokých školách, v němž stojí, že ministerstvo akreditaci neudělí (neprodlouží), jestliže Akreditační komise nevydala souhlasné stanovisko. Argumentem, který slýcháme od zastánců Dobešova rozhodnutí, je tvrzení, že AK vydala souhlasné stanovisko, i když jen na pár měsíců, takže Dobeš mohl prodloužit akreditaci i o ty čtyři roky. Pokud tedy zastanou soudy v budoucnu názor, že stanovisko AK bylo nesouhlasné, Dobešovo rozhodnutí bude nutně nezákonné. Oproti tomu, pokud bylo stanovisko souhlasné, není to tak jednoznačné, jak se může zdát z názorů zastánců ministrova rozhodnutí.
Ústavní soudkyně Ivana Janů se například domnívá, že ač šlo o souhlasné rozhodnutí, nemůže Dobeš prodloužit akreditaci o několik let místo měsíců. Z jejího rozhodnutí cituji: „Ministerstvo školství nesmí prodloužit akreditaci studijního programu, pokud k tomu nedala Akreditační komise souhlasné stanovisko (a fortiori nesmí ani prodloužit akreditaci na dobu delší, než dovoluje stanovisko).“
Odborník na správní právo Stanislav Kadečka považuje podle rozhovoru pro aktualne.centrum.cz stanovisko pouze za oddálení nesouhlasného stanoviska.
V podstatě je ale jedno, díváme-li se na problematiku pohledem Ivany Janů nebo Stanislava Kadečky. Účel stanoviska AK byl jasný. Ukončit studijní obor právo na FPR ZČU. A je zřejmé, že k problému by nedošlo, pokud by původní akreditace vypršela na konci října. AK by vydala jen nesouhlasné stanovisko a nebylo by co řešit. K současné situaci došlo jen nešťastnou shodou okolností, že akreditace zanikala pár měsíců dřív, než dostudují současní páťáci.
Domnívám se, že Dobeš pouze zneužil zavedené zvyklosti v postupu AK, která má ze zákona povinnost rozhodovat tak, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Okolnostem daného případu určitě neodpovídalo, aby studenti pátého ročníku práv museli dva měsíce před státnicemi přecházet na jinou školu. Tím, že Dobeš využil toho, že tento postup AK nebyl v zákoně explicitně řečen, a našel možnost, jak stanovisko obejít, obešel zároveň zákon. Nezákonnost obcházení zákona pak vyplývá již z LZPS. Dodávám, že S. Kadečka není jediným učitelem na Právnické fakultě MU, který se domnívá, že Dobešovo rozhodnutí bylo nezákonné.
Bude-li v budoucnu rozhodnuto o nezákonnosti, hrozí, že škola ukončí svoji činnost ze dne na den a nestihne zajistit přechod studentům jinam. Každopádně náš právní řád není tak přísný, aby k tomuto muselo dojít bezpodmínečně. Pokud by se na základě podaného rozkladu a na základě stanoviska rozkladové komise ministr rozhodl rozhodnutí Dobeše zrušit, měl by postupovat podle principů správního řízení a odložit účinnek opravného rozhodnutí, neboť jinak zde studentům a vlastně i škole hrozí újma způsobené nápravou vadného rozhodnutí na právech nabytých v dobré víře.
Pokud se Dobešovo rozhodnutí ukáže jako nezákonné, bude zrušeno a studenti se najednou ocitnou na ulici, mají jedinou možnost, jak se domoci aspoň nějaké satisfakce. A tou je žaloba na náhradu škody podle občanského zákoníku. Nepochybně na těchto sporech vysoudí studenti o mnoho víc, než by vysoudili, kdyby akreditace byla neprodloužena, jak s tím počítalo stanovisko AK, které dávalo škole nějaký čas na vyjednání přestupu studentů na jinou školu. Na základě tohoto uvážení se dá říct, že tímto nezákonným rozhodnutím Dobeš způsobil univerzitě škodu. Položme si tedy otázku, jak se univerzita může domáhat náhrady škody, pokud dojde k takovéto situaci. Vzhledem k tomu, že Dobeš byl nepochybně fyzickou osobou při výkonu státní správy, která mu byla svěřena, odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu za jím způsobenou škodu stát. Stát pak může vymáhat částku po samotném Dobešovi, ale to už je vedlejší. Podstatné je, že ona možnost domoci se náhrady škody existuje ze strany univerzity v případě, že proti nezákonnému rozhodnutí využila všechny řádné opravné prostředky. V tomto případě se jedná o rozklad. Jelikož univerzita rozklad nakonec nepodala, možnost, jak se domoci později náhrady škody, se rapidně snižuje. Nicméně § 8 (2) jmenovaného zákona poskytuje ještě jednu výjimku, a to pokud jde o případ zvláštního zřetele hodného, v tom případě by nebylo nutné podat rozklad. Avšak záleží jen na uvážení soudu, co bude považovat za případ hodný zvláštního zřetele. (V judikatuře NS jsem však nenarazila na žádný případ, kdy by NS shledal něco za případ hodný zvláštního zřetele.) Dodejme, že o náhradě škody by nerozhodovaly soudy ve správním řízení, ve kterém se bude postupovat v případě řízení o nezákonnosti rozhodnutí, ale soudy obecné.
Závěr: Nejlepším řešením pro ZČU bylo podat rozklad. Že to neudělala, se může v budoucnu ukázat jako velká chyba.